Autobusová

Konečně se vracím ke psaní tohoto blogu. Já už ani nevysvětluju, proč jsem nepsala tak dlouho. Protože se člověk vrátí domů, musí začít dělat milion normálních věcí, které všichni kolem zdárně zvládají a JEDNODUŠE se toho vrátit zpátky. Tak ale kdo čte můj blog ví, že tady píšu skoro o všem. Ale myslím, že jsem se tak nějak rozhodla, že se tady od teď s vámi budu dělit o své všední zážitky a historky, kreativní výtvory (když mě tedy slina kreativismu zaplaví a já opravdu něco stvořím) a také své kulinářské počiny. Ach jak to občas nazvat :D

Jedete takhle po delší době autobusem, v sobotu, sedíte v přední části, snažíte se své mozkové závity přemluvit, aby uchovaly informace z testových otázek do biologie a moc nevnímáte dění kolem. Ostatní sobotní zákazníci ČSAD upoutají vaši pozornost, až když vám začnou stínit ve výhledu do učebnice (ten bus už fakt víc lidí nepojme, omyl, dalších padesát se nahrne dovnitř na další zastávce a klaustrofobikové by se asi zbláznili už dvě zastávky zpátky). Vzhlédnete tedy (ano, do té doby jste si mysleli, že je můžete jednoduše ignorovat) a nyní nastává ta trapná chvíle, kdy vedle vás stojí velmi pěstěná paní ve středních letech, která zajisté vypadá o deset let mladší než ve skutečnosti je (nebo alespoň očekává, že jí to řeknete, protože měsíčně utratí tisíce za kosmetiku a celý den se nenají, protože si drží linii a klobouk dolů, tady se musí nechat, že se jí to rozhodně daří lépe než nám všem) a vy v rozpacích nevíte, jestli se více urazí tím, že se postavíte nebo že zůstanete sedět. No tak to vyřešíte šalamounsky, postavíte se a bez komentáře se přesunete do prostřední části autobusu (za doprovodu "promiňte-s-dovolením-můžu-projít" na všechny strany, autobus má zajisté alespoň těch padesát lidí nad povolenou kapacitu) a vaše původní místo zůstane trapně prázdné, protože nikdo se necítí tak starý, aby si na něj sednul. To už je na milou paní hodně a tak se slovy: "Já si klidně sednu," konečně poslední volnou sedačku obsadí.

Vždy je lepší se životu zasmát, protože uznejte, občas je to vážně k popukání a občas nám nic jiného nezbyde.

Doma!!!!

Jsem doma. Když přecházím silnici tak auta ještě zrychlí zatímco v Kanadě vám zastaví, když se na silnici jen podíváte.

Užívám si toho, že můžu jít běhat. Kdy chci. Můžu si dát k jídlu, co chci a kdy chci. Můžu obejmout maminku a poprat se s bráchou. Skoro kdykoliv chci. Můžu číst písma déle než hodinu a nemusí to být od osmi ráno.

Moje misie skončila. Moje misie na plný úvazek. Bylo to nejtěžších a zároveň nejlepších osmnáct a půl měsíce života. Užila jsem si úplně každou chvilku a vím, že jsem to všechno prožila, abych se něčemu mohla naučit.

Uvědomila jsem si, že jedinou stálicí v celém vesmíru je jedině Bůh. Všechno ostatní včetně daní, nemocí, smrti, východu a západu slunka je pomíjivé.

Vím, že rodina a přátelé jsou opravdu to nejcennější, co máme.

Došlo mi, že nemohu soudit lidi podle prvního dojmu nebo podle toho, jak se momentálně rozhodují, protože je potřeba odlišit lidi od jejich chování. Hřích od hříšníka.

Jsem nesmírně vděčná, že jsem tuto příležitost měla a nikdy bych ji za nic na světě nevyměnila.

Děkuju všem, kteří mi vytrvale celou dobu psali, četli moje maily, modlili se za mě a zvláštní dík patří mým nejbližším, kteří i ty čokoládíčky posílali.

Děkuju mamince, která všechno tohle umožnila, maily četla, přeposílala, mně psala úplně každý týden (kéž byste si některé mohli přečíst... stránkový popis martyria s masařkou v bytě opravdu stál za to!) a starala se o to, abych vždy měla dostatečný přísun české čokolády.

Od teď tedy opět budu přispívat tady!!! Omlouvám se všem náhodným i pravidelným čtenářům za osmnácti měsíční pauzu... :)