neděle 28. února 2016

Autobusová

Konečně se vracím ke psaní tohoto blogu. Já už ani nevysvětluju, proč jsem nepsala tak dlouho. Protože se člověk vrátí domů, musí začít dělat milion normálních věcí, které všichni kolem zdárně zvládají a JEDNODUŠE se toho vrátit zpátky. Tak ale kdo čte můj blog ví, že tady píšu skoro o všem. Ale myslím, že jsem se tak nějak rozhodla, že se tady od teď s vámi budu dělit o své všední zážitky a historky, kreativní výtvory (když mě tedy slina kreativismu zaplaví a já opravdu něco stvořím) a také své kulinářské počiny. Ach jak to občas nazvat :D

Jedete takhle po delší době autobusem, v sobotu, sedíte v přední části, snažíte se své mozkové závity přemluvit, aby uchovaly informace z testových otázek do biologie a moc nevnímáte dění kolem. Ostatní sobotní zákazníci ČSAD upoutají vaši pozornost, až když vám začnou stínit ve výhledu do učebnice (ten bus už fakt víc lidí nepojme, omyl, dalších padesát se nahrne dovnitř na další zastávce a klaustrofobikové by se asi zbláznili už dvě zastávky zpátky). Vzhlédnete tedy (ano, do té doby jste si mysleli, že je můžete jednoduše ignorovat) a nyní nastává ta trapná chvíle, kdy vedle vás stojí velmi pěstěná paní ve středních letech, která zajisté vypadá o deset let mladší než ve skutečnosti je (nebo alespoň očekává, že jí to řeknete, protože měsíčně utratí tisíce za kosmetiku a celý den se nenají, protože si drží linii a klobouk dolů, tady se musí nechat, že se jí to rozhodně daří lépe než nám všem) a vy v rozpacích nevíte, jestli se více urazí tím, že se postavíte nebo že zůstanete sedět. No tak to vyřešíte šalamounsky, postavíte se a bez komentáře se přesunete do prostřední části autobusu (za doprovodu "promiňte-s-dovolením-můžu-projít" na všechny strany, autobus má zajisté alespoň těch padesát lidí nad povolenou kapacitu) a vaše původní místo zůstane trapně prázdné, protože nikdo se necítí tak starý, aby si na něj sednul. To už je na milou paní hodně a tak se slovy: "Já si klidně sednu," konečně poslední volnou sedačku obsadí.

Vždy je lepší se životu zasmát, protože uznejte, občas je to vážně k popukání a občas nám nic jiného nezbyde.

Žádné komentáře:

Okomentovat