V těchto (a mnoha minulých dnech) jsem už dávno měla být (ovšem zcela ještě nejsem) rozhodnutá, kam dále, která škola, které město... a tak v časových mezírkách, které ukořistím mezi školou, prací a opět šprtáním do školy nebo na přijímačky, hledám, co bych, kde bych.
A víte, k čemu jsem došla? Že to podstatné v životě je úplně někde jinde a ne v tom, jakou školu vystuduju nebo nevystuduju. To podstatné je v tom, jak umíme vycházet s druhými, jak umíme spolknout to, co nás na nich v jednu chvíli hrozně štve, ale za minutu už to přejde (jenže většinou se ta minuta zdá neskutečně dlouhá). Záleží na tom, kam jdeme, co je naším cílem a kolika lidem u toho vykouzlíme úsměv na tváři. Je hezké mít hodně peněz, ale včera jsem si zase uvědomila, jak málo to znamená - kousek od našeho domu byla velmi vážná autonehoda. Auto dvou důchodců nedalo přednost protijedoucímu náklaďáku a ten je kompletně smetl ze silnice a udělal z jejich auta tahací harmoniku. Řidič to s vážnými zraněními přežil, ale jeho manželka už ne. Myslím, že hromada peněz doma nerozveselí toho muže až se vrátí (jestli je vůbec vrátí), ale možná, že vzpomínka na jejich šťastné manželství mu alespoň na okamžik může vrátit úsměv na tvář.
Jsem velmi vděčná celému svému okolí, které mě tohle učí, nejvíce pak mí rodiče. A tak doufám, že i já se rozhodnu správně mezi fyzioterapií a biologií, jenže mi to připadá hrozně malicherné v porovnání s tím opravdu podstatným.
Ale abych trošku zvedla náladu, v prosinci jsem byla (na svoje časové možnosti) mimořádně kreativní a tak už brzy přibudou fotky mých výtvorů. Zatím jen výhled z Lysé... ano, světe div se, ale vylezli jsme tam den před tím a nebylo vidět vůůbec nic, druhý den jsme si to tedy na Visalajích rozmysleli (lépe řečeno můj brat a můj milý) a tak se Danda s Honzíkem rozhodli vyvléci mě na Lysou. Patří jim velký dík, tenhle výhled stál za to!
Krásnou každou chvíli, kterou máme, kéž ji umíme správně prožít.
Žádné komentáře:
Okomentovat