Autobusová

Konečně se vracím ke psaní tohoto blogu. Já už ani nevysvětluju, proč jsem nepsala tak dlouho. Protože se člověk vrátí domů, musí začít dělat milion normálních věcí, které všichni kolem zdárně zvládají a JEDNODUŠE se toho vrátit zpátky. Tak ale kdo čte můj blog ví, že tady píšu skoro o všem. Ale myslím, že jsem se tak nějak rozhodla, že se tady od teď s vámi budu dělit o své všední zážitky a historky, kreativní výtvory (když mě tedy slina kreativismu zaplaví a já opravdu něco stvořím) a také své kulinářské počiny. Ach jak to občas nazvat :D

Jedete takhle po delší době autobusem, v sobotu, sedíte v přední části, snažíte se své mozkové závity přemluvit, aby uchovaly informace z testových otázek do biologie a moc nevnímáte dění kolem. Ostatní sobotní zákazníci ČSAD upoutají vaši pozornost, až když vám začnou stínit ve výhledu do učebnice (ten bus už fakt víc lidí nepojme, omyl, dalších padesát se nahrne dovnitř na další zastávce a klaustrofobikové by se asi zbláznili už dvě zastávky zpátky). Vzhlédnete tedy (ano, do té doby jste si mysleli, že je můžete jednoduše ignorovat) a nyní nastává ta trapná chvíle, kdy vedle vás stojí velmi pěstěná paní ve středních letech, která zajisté vypadá o deset let mladší než ve skutečnosti je (nebo alespoň očekává, že jí to řeknete, protože měsíčně utratí tisíce za kosmetiku a celý den se nenají, protože si drží linii a klobouk dolů, tady se musí nechat, že se jí to rozhodně daří lépe než nám všem) a vy v rozpacích nevíte, jestli se více urazí tím, že se postavíte nebo že zůstanete sedět. No tak to vyřešíte šalamounsky, postavíte se a bez komentáře se přesunete do prostřední části autobusu (za doprovodu "promiňte-s-dovolením-můžu-projít" na všechny strany, autobus má zajisté alespoň těch padesát lidí nad povolenou kapacitu) a vaše původní místo zůstane trapně prázdné, protože nikdo se necítí tak starý, aby si na něj sednul. To už je na milou paní hodně a tak se slovy: "Já si klidně sednu," konečně poslední volnou sedačku obsadí.

Vždy je lepší se životu zasmát, protože uznejte, občas je to vážně k popukání a občas nám nic jiného nezbyde.

Doma!!!!

Jsem doma. Když přecházím silnici tak auta ještě zrychlí zatímco v Kanadě vám zastaví, když se na silnici jen podíváte.

Užívám si toho, že můžu jít běhat. Kdy chci. Můžu si dát k jídlu, co chci a kdy chci. Můžu obejmout maminku a poprat se s bráchou. Skoro kdykoliv chci. Můžu číst písma déle než hodinu a nemusí to být od osmi ráno.

Moje misie skončila. Moje misie na plný úvazek. Bylo to nejtěžších a zároveň nejlepších osmnáct a půl měsíce života. Užila jsem si úplně každou chvilku a vím, že jsem to všechno prožila, abych se něčemu mohla naučit.

Uvědomila jsem si, že jedinou stálicí v celém vesmíru je jedině Bůh. Všechno ostatní včetně daní, nemocí, smrti, východu a západu slunka je pomíjivé.

Vím, že rodina a přátelé jsou opravdu to nejcennější, co máme.

Došlo mi, že nemohu soudit lidi podle prvního dojmu nebo podle toho, jak se momentálně rozhodují, protože je potřeba odlišit lidi od jejich chování. Hřích od hříšníka.

Jsem nesmírně vděčná, že jsem tuto příležitost měla a nikdy bych ji za nic na světě nevyměnila.

Děkuju všem, kteří mi vytrvale celou dobu psali, četli moje maily, modlili se za mě a zvláštní dík patří mým nejbližším, kteří i ty čokoládíčky posílali.

Děkuju mamince, která všechno tohle umožnila, maily četla, přeposílala, mně psala úplně každý týden (kéž byste si některé mohli přečíst... stránkový popis martyria s masařkou v bytě opravdu stál za to!) a starala se o to, abych vždy měla dostatečný přísun české čokolády.

Od teď tedy opět budu přispívat tady!!! Omlouvám se všem náhodným i pravidelným čtenářům za osmnácti měsíční pauzu... :)

Na 18 měsíců do Kanady!

Tak a je to tady definitivně. Na příštích 18 měsíců se přesouvám do Kanady, oblast Calgary a na jih. Budu sloužit misii pro Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů.

Omlouvám se, že jsem poslední dobou vůbec nepsala, ale pilně jsem se balila a snažila se dokončit všechno možné. Moje zážitky z misii si můžete přečíst na mém misonářském blogu:

https://coolmissionincanada.blogspot.com

Mějte se všichni krásně a těším se na vás v lednu 2016!!!

A mám to za pár !!!

V březnu jsem psala, že se chystám na misii. Byla jsem povolaná sloužit v Canada Calgary Mission.
Mám poslední měsíc před odletem a chytá mě kreativní slina, kdykoliv se octnu doma (což zas tak často nebývá...). "Vařím", "peču" a tvořím (uvozovky, protože se snažím jíst živou, tedy tepelně neupravovanou stravu-ovšem žádní broučci, nebojte) !
Dnes to byly jablečné lněnky, banánové palačinky a lněné krekry. Na sluníčku to je za chvilku usušené. V sobotu jsem zase vyráběla náušnice o sto šest. Taky jsem stihla asi 10 dopisních sad. Fotky i s návody budou brzo. Teď jen několik vzpomínkových snímků z kolového výletu do Kladrub.
Miluju české lesy. Miluju tu vůni. Miluju léto.

Přesně za 32 dní odlétám směr Salt Lake City a začíná moje misie pro Církev Ježíše Krista Svatých Posledních Dnů na dobu příštích 18 měsíců. Do konce července budu v misionářském výcvikovém středisku v Provu v Utahu, ale potom už směr Kanada, provincie Alberta a oblast od Calgary na jih! 

Dojmů je spoustu a nevím, který si mám vybrat. Na jednu stranu tady nechávám rodinu, se kterou se po celou dobu neuvidím, volat si můžeme jen omezeně a psát maily můžu jednou týdně. Dva roky a kousek se neuvidím se svým nejmilejším, který bude svou misii sloužit v oblasti Skotska a Irska. 

Na druhou stranu to bude úžasná zkušenost, starat se sama o sebe, naučit se vyjít s druhou holkou, se kterou budeme 24 hodin spolu. Ovšem budu mít čas na studium písem, na duchovní věci, které jsou tak důležité, ale v kolotoči normálního života trochu opomíjené. Skvělá příležitost srovnat si všechno v hlavě a především pomáhat druhým. Někoho potěšit, někomu možná vnést radost a klid do života. A nebo se na někoho jen tak usmát. 

Děkuju moc rodičům, kteří mi tuhle možnost dali a já si tedy můžu užít posledních, zcela od starostí běžného života (škola, práce, později děti) oproštěných, svobodných 18 měsíců!

Naučit se žít sama se sebou

Ti, kteří mě znají ví jak moc upovídaná jsem. A jak mám stále potřebu se s někým družit, seznamovat, no jednoduše, nejsem žádný "pavouk". A člověk jako já se rozhodne strávit mini dovolenou téměř sama. Nejdříve mě to děsilo, ale myslím, že jsem si tuto výjimečnou příležitost vychutnala naplno.

Jelikož jsou právě jarní prázdniny a já jsem se rozhodla, že nemám nic lepšího na práci (maturita je ještě táákhle daleko) než si udělat dovolenou, ocitla jsem se na jeden celý a půl dalšího dne úplně samotná v Praze (moje dovolování trvalo už vlastně od pátku až do dneška...ale opravdu sama jsem tedy byla v pondělí).

Zde jsou některé mé poznatky:

• neplánovat moc dopodrobna (stejně se všechno ještě tisíckrát změní)
• usmívat se na všechny a na všechno
• užívat si toho, že vás nikdo netahá z obchodu ven ani dovnitř
• můžete si odpočívat kdy chcete a kde chcete a jak dlouho chcete
• klidně můžete jezdit metrem tam a zpátky, zpátky a tam (a nikdo nepozná, že jste úplně ztracení)

Tak se stalo, že jsem strávila podstatnou část dne v botanické zahradě Karlovy univerzity, pár hodin na Vyšehradě kocháním se úúúžasným výhledem na Prahu, procházením se po Hradčanech a jen letmou návštěěvou obchodů... ovšem pravidelnou návštěvou všech pekáren, které byly v dosahu...

Občas je jednoduše příjemné uspořádat si myšlenky, věnovat čas modlitbě, rozjímat a nemluvit.

A užívat si přítomného okamžiku, protože ten je právě teď a nebude se již nikdy opakovat. Takže jsem všemi deseti pro citát, který má moje kamarádka na lednici: "Život je nejistý, začni moučníkem!"

Zpomalit

Vždycky je co dělat, kam spěchat a proč nemít čas na to se zastavit a zklidnit. Tohle se nikdy nezlepší ! Zpytovat svědomí a omluvit se. V klidu si nachystat jídlo a sníst ho jinak než ve stoje nebo v poklusu. Usmát se na lidi kolem sebe a prohodit s nimi pár slov. Tak proč si neužít chvilku klidu?

Tahle je z výletu na Kočičí hrádek ve Slatiňanech. Ideální výlet pro děti... nebo procházku ve dvou (ať už vypadáme jako banditi z Bang nebo ne, bylo tam krásně)!

Rozhodnutí

Chtěla jsem to udělat už mnohokrát, ale nikdy jsem se neodhodlala. Teď se do toho tedy pouštím. Juice fasting! Ano, budu se po několik dní živit "pouze" čerstvými ovocnými a zeleninovými šťávami. Už se na to hrozně těším a začínám hned zítra s plánem vydržet to aspoň do pátku...

Používám tento blog jako podporu, abych vydržela a nevzdala to.

Takhle to vypadalo z okna letadla při cestě zpátky z Londýna.

Velkoměsto, lidé, auta, světla, zvuky

Pokračování londýského příspěvku, jednoduše jsem během týdne neměla ani minutku navíc. Přípravy na náš stužkovací večírek vrcholily, ale už je po všem. A povedlo se. Ale o tom příště.

S kamarádkou jsme si od prváku na gymplu slibovaly výlet do Paříže. Nakonec z toho byl výlet do Londýna. Viděly jsme toho spoustu. A já toho spoustu pochopila. Třeba to, že architektura měst je krásná a pozoruhodná, ale pořád to jsou díla lidí. A mě mnohem víc baví obdivovat díla Boží když sedím na louce nebo v lese. A ještě navíc s mým milým. To považuju za dokonalou kombinaci.

Tak se jdu vrhnout na učení, od maturity už opravdu není úniku. There is no escape (jak by řekla naše angličtinářka).

Londýnská

Konečně mám minutku, bude to stručné, fotky stejně řeknou víc.

Ušlapané, unavené, užité Londýna. Ale tři dny stačilo. Bohatě.

Na letišti, díky za krásnou dovolenou!!!

St. Paul Cathedral

A k Big Benu hezky při západu slunce, šlapaly jsme od rána

Můj oblíbený Shakespeare

Ako bolo v Košiciach?

Řídila jsem celou cestu z domu až do Prešova (asi 300 km), řidičské oprávnění vlastním asi měsíc (aby jste si neříkali proč to tady vlastně vůbec zmiňuju). Cestou jsme si udělali zastávku v Martinských holích a šli se projít. 

pozdní podzim

na takovém místě bych jednou chtěla bydlet, jen ta dostupnost v zimě... asi zůstane pouze u snění

 Nedělní procházka po centru Košic "iďeme hore mestom a tuna dole mestom"... možná se to píše jinak, já, chudáček slovenštinou téměř nepolíbená, neviem presně.

veeelká zvonkohra

pouliční jazz kapela

 V Košicích to žije. Jazz for sale. Bylo to úžasné. A mají asi 250 000 obyvatel!

ta figurka nahoře je žebrák, který se na ten dům vyžebral

Pro někoho možná neznámý a vzdálený svět, východní Slovensko. Ale bylo tam nádherně, zvláště potom se skvělými lidmi. Děkujeme za krásné zážitky!

Letní toulání

Celé léto jsem strávila převážně v přírodě. Bylo tam nádherně. Nedokážu ani popsat ty úžasné, voňavé hodiny na loukách, v lesích, na sluníčko s mými milovanými. Tak požehnané léto nikdy nezapomenu.

A jelikož jsem si tak užívala přírody, na psaní blogu mi nezbyl čas ani nálada... chci to teď aspoň trošku napravit a tak vkládám průřez fotek z celého léta. Ovšem školní rok zase začal, pro mě letos maturitní a tak bude trochu více času na pravidelné příspěvky...snad.

Nejdříve trochu přírody a toulání po Králickém Sněžníku.

Pohled od klášteru Hedeč.

A kaplička Franze Schuberta ve Vysoké.

To snad ani nepotřebuje komentář.

Ve vyšších polohách porostu ubývalo.

A skoro na vrcholu, u pramene Moravy.

A jsme nahoře! Králický Sněžník ve své větrné kráse.

Romantika největší, představte si tu vůni, polední sluníčko a vlahý větřík, otevřená náruč přírody, úchvatné.

Moje oblíbená kombinace barev: žlutá, růžová a zelená.

Ještě jednou výhled od kláštera Hedeč.

Asi nemusím říkat, že se mi vůbec, ale vůbec nechtělo zpátky do civilizace. 

Hukvaldy

Když se konečně vyčasilo, museli jsme vyrazit na kola. Pro některé celodenní výlet, ne však pro nás. My jsme to zmákli za dvě hodinky tam  a hodinku a tři čtvrtě zpět... bylo tam nádherně!

mohutný kořenový systém

výhled na okolní lesy