A mám to za pár !!!

V březnu jsem psala, že se chystám na misii. Byla jsem povolaná sloužit v Canada Calgary Mission.
Mám poslední měsíc před odletem a chytá mě kreativní slina, kdykoliv se octnu doma (což zas tak často nebývá...). "Vařím", "peču" a tvořím (uvozovky, protože se snažím jíst živou, tedy tepelně neupravovanou stravu-ovšem žádní broučci, nebojte) !
Dnes to byly jablečné lněnky, banánové palačinky a lněné krekry. Na sluníčku to je za chvilku usušené. V sobotu jsem zase vyráběla náušnice o sto šest. Taky jsem stihla asi 10 dopisních sad. Fotky i s návody budou brzo. Teď jen několik vzpomínkových snímků z kolového výletu do Kladrub.
Miluju české lesy. Miluju tu vůni. Miluju léto.

Přesně za 32 dní odlétám směr Salt Lake City a začíná moje misie pro Církev Ježíše Krista Svatých Posledních Dnů na dobu příštích 18 měsíců. Do konce července budu v misionářském výcvikovém středisku v Provu v Utahu, ale potom už směr Kanada, provincie Alberta a oblast od Calgary na jih! 

Dojmů je spoustu a nevím, který si mám vybrat. Na jednu stranu tady nechávám rodinu, se kterou se po celou dobu neuvidím, volat si můžeme jen omezeně a psát maily můžu jednou týdně. Dva roky a kousek se neuvidím se svým nejmilejším, který bude svou misii sloužit v oblasti Skotska a Irska. 

Na druhou stranu to bude úžasná zkušenost, starat se sama o sebe, naučit se vyjít s druhou holkou, se kterou budeme 24 hodin spolu. Ovšem budu mít čas na studium písem, na duchovní věci, které jsou tak důležité, ale v kolotoči normálního života trochu opomíjené. Skvělá příležitost srovnat si všechno v hlavě a především pomáhat druhým. Někoho potěšit, někomu možná vnést radost a klid do života. A nebo se na někoho jen tak usmát. 

Děkuju moc rodičům, kteří mi tuhle možnost dali a já si tedy můžu užít posledních, zcela od starostí běžného života (škola, práce, později děti) oproštěných, svobodných 18 měsíců!

E-doba?

Tak ano, měla bych šprtat o sto šest, ale víte jak to chodí... budu ovšem stručná, od zítřka sem začnu házet inspirace na zdravá jídla, neb se teď snažím zase o trošku víc ;-)

Ale dneska jsem objevila tuhle reklamu, která podle mě stojí za sdílení... přestože jsem měla sto chutí psát jako maturitní slohovku úvahu na téma "Sdílení, nebo život?" a pořádně si na tom zgustnout, budu teď sdílet jedno video, které, podle mě, mluví za vše.

Možná jsem sto let za opicemi, možná už bych se měla konečně modernizovat a možná k tomu jednou budu muset přistoupit, avšak dosud jsem hrdým vlastníkem tlačítkového telefonu, foťáku BEZ možnosti připojení na internet a dotykového čehokoliv a úplně obyčejného, již pár let starého a občas nesnesitelně pomalého netbooku, který bych s radostí vyměnila, ale dokud mi umožní prohlížet internet a používat klávesnici, bude mít své místo jisté!

Všichni chtějí mít dotykové všechno, ale já bych radši dotek osoby než displeje... a hlavně, že vše musí být "e-"...to už jsme zapomněli jak jsou "éčka" škodlivá?

Moje správné rozhodnutí (this post also in English!)

Klikněte na kompletní seznam

Tak jo, myslím, že přišel čas, abych zveřejnila svoje zatím nejdůležitější rozhodnutí, které určitě změní celý můj život. Mnozí z vás ví, že jsem členkou Církve Ježíše Krista svatých posledních dnů. Jsem velmi vděčná svým rodičům, kteří mě k víře v Boha přivedli a umožnili mi rozhodnout se podle sebe, jestli chci věřit nebo ne. 

Ok, I think it's time to share with you my biggest decision ever which will change my life, for sure. Many of you know I am a member of The Church of Jesus Christ of Latter-day Saints. I am very grateful for my parents, who brought me up in the faith and alllowed me to decide if I want to believe or not.

Jako mladí lidé (tedy zvláště kluci, ale holkám je tato možnost taky dána) jsme povzbuzováni, abychom šli na misii. Je to možnost podělit se o svou víru, nabídnout tu radostnou zprávu, že nemusíme být zatraceni pro své hříchy, ale skrze pokání a oběť Ježíše Krista můžeme být opět očištěni do svých chyb a stát se znovu čistými. Jediné, co je k tomu zapotřebí, je uvěřit.

We are encouraged, as young people in the church, to go on a mission. Especially the boys but the girls have the same opportunity if they want. Mission is the about sharing the gospel that we do not have to be condemnated for our sins but that through the repentace and the Atonement of Jesus Christ we can be pure again. The only thing we need is to believe.

Misie obnáší pro kluky dva roky (pro holky rok a půl) hlásání evangelia ostatním, intenzivního studia písem, učení se samostatnosti, službě druhým a hlavně přibližování se Bohu. Po intenzivních modlitbách a rozmýšlení jsem se rozhodla jít na misii. Vím, že to nebude vždy jednoduché, ale těším se na to a jsem připravená tvrdě pracovat. Teď už jen čekám na své povolání.

Mission means two years  for boys (one and a half for girls) of preaching the gospel, intensive scripture studying, learning self-reliance, serving others and becoming closer to God. After much prayer and considering, I chose to go on a mission. I know it will not be easy all the time, but I am ready to work really hard and am so excited !!! Now, I am just waiting for my mission call.

V současné době slouží na misii více než 80 000 misionářů a misionářek v 405 misiích světa. O povolání každého misionáře rozhodují generální autority Církve, které s modlitbou vybírají, kde bude budoucí misionář sloužit. Tak i já můžu být povolána do KTERÉKOLI misie po celém světě... a protože všech svým přátelům a známým dávám možnost tipovat (ten, kdo bude nejblíže dostane čokoládu!), máte ji i vy! Už mám tipy na ostrovy Fidži, Peru, Hawaii, Itálii, může to být i Česká republika a já se docela dobře vidím na misii ve Vladivostoku (Rusko)... :D Ne, ale to si dělám legraci, protože půjdu tam, kam chce Pán, abych šla, ale říkala jsem si, že bych radši někam do tepla než do zimy... a tak by mě nepřekvapilo, kdybych muselo překonat tuhle překážku.

Currently there are more than 80,000 of missionaries in 405 missions all over the worlds. The general authorities decide where the missionary candidate will serve with prayer. So, I can be called to ANY mission all over the world as well... and because I have given this chance to tip to all my friends, you have it too (who will be the colest will get a chocolate)!!! I have some tipps for Fidji, Peru, Hawaii, Italy, it can be the Czech repubilic as well...and I can imagine myself in Vladivostok (Russia)...? No, I am just kidding because I will go where the Lord wants me to go. However, I was thinking that maybe warmer climate would be nice so i wouldn't be surprised if I were to overcome this trial.

Tady je seznam všech misií. Kdo chcete, napište mi do komentářů nebo na mail svůj tip a přilepím vám vlaječku do veeeliké mapy světa, kterou máme v předsíni.

Here is the List of all missions. Who wants write me your tipp to comments or on email, I will be happy to make you a little flag for my huge world map in our hall.

Zpomalit

Vždycky je co dělat, kam spěchat a proč nemít čas na to se zastavit a zklidnit. Tohle se nikdy nezlepší ! Zpytovat svědomí a omluvit se. V klidu si nachystat jídlo a sníst ho jinak než ve stoje nebo v poklusu. Usmát se na lidi kolem sebe a prohodit s nimi pár slov. Tak proč si neužít chvilku klidu?

Tahle je z výletu na Kočičí hrádek ve Slatiňanech. Ideální výlet pro děti... nebo procházku ve dvou (ať už vypadáme jako banditi z Bang nebo ne, bylo tam krásně)!

A na čem vlastně záleží?

A je to tady. Školní povinnosti, práce a všechno dohromady způsobily tuto dlouuuuhatááánkou pauzu na mém blogu. Podle počtu zobrazení to vypadá, že sem občas i někdo zajde...a já na něj takhle. Nuže, pokusím se to napravit.

V těchto (a mnoha minulých dnech) jsem už dávno měla být (ovšem zcela ještě nejsem) rozhodnutá, kam dále, která škola, které město... a tak v časových mezírkách, které ukořistím mezi školou, prací a opět šprtáním do školy nebo na přijímačky, hledám, co bych, kde bych.

A víte, k čemu jsem došla? Že to podstatné v životě je úplně někde jinde a ne v tom, jakou školu vystuduju nebo nevystuduju. To podstatné je v tom, jak umíme vycházet s druhými, jak umíme spolknout to, co nás na nich v jednu chvíli hrozně štve, ale za minutu už to přejde (jenže většinou se ta minuta zdá neskutečně dlouhá). Záleží na tom, kam jdeme, co je naším cílem a kolika lidem u toho vykouzlíme úsměv na tváři. Je hezké mít hodně peněz, ale včera jsem si zase uvědomila, jak málo to znamená - kousek od našeho domu byla velmi vážná autonehoda. Auto dvou důchodců nedalo přednost protijedoucímu náklaďáku a ten je kompletně smetl ze silnice a udělal z jejich auta tahací harmoniku. Řidič to s vážnými zraněními přežil, ale jeho manželka už ne. Myslím, že hromada peněz doma nerozveselí toho muže až se vrátí (jestli je vůbec vrátí), ale možná, že vzpomínka na jejich šťastné manželství mu alespoň na okamžik může vrátit úsměv na tvář.

Jsem velmi vděčná celému svému okolí, které mě tohle učí, nejvíce pak mí rodiče. A tak doufám, že i já se rozhodnu správně mezi fyzioterapií a biologií, jenže mi to připadá hrozně malicherné v porovnání s tím opravdu podstatným.

Ale abych trošku zvedla náladu, v prosinci jsem byla (na svoje časové možnosti) mimořádně kreativní a tak už brzy přibudou fotky mých výtvorů. Zatím jen výhled z Lysé... ano, světe div se, ale vylezli jsme tam den před tím a nebylo vidět vůůbec nic, druhý den jsme si to tedy na Visalajích rozmysleli (lépe řečeno můj brat a můj milý) a tak se Danda s Honzíkem rozhodli vyvléci mě na Lysou. Patří jim velký dík, tenhle výhled stál za to!

Krásnou každou chvíli, kterou máme, kéž ji umíme správně prožít.

Velkoměsto, lidé, auta, světla, zvuky

Pokračování londýského příspěvku, jednoduše jsem během týdne neměla ani minutku navíc. Přípravy na náš stužkovací večírek vrcholily, ale už je po všem. A povedlo se. Ale o tom příště.

S kamarádkou jsme si od prváku na gymplu slibovaly výlet do Paříže. Nakonec z toho byl výlet do Londýna. Viděly jsme toho spoustu. A já toho spoustu pochopila. Třeba to, že architektura měst je krásná a pozoruhodná, ale pořád to jsou díla lidí. A mě mnohem víc baví obdivovat díla Boží když sedím na louce nebo v lese. A ještě navíc s mým milým. To považuju za dokonalou kombinaci.

Tak se jdu vrhnout na učení, od maturity už opravdu není úniku. There is no escape (jak by řekla naše angličtinářka).

Cíle pro dnešek

Myslím, že malé cíle se plní mnohem lépe než ty obrovské. 

1. Být vděčná za všechno.
2. Podělit se s někým o něco svého.

Sobotní oběd . od středu ještě přišla hrachová kaše a dezert - kváskový chleba na sladko. A možnáještě jeden cíl: nebýt tak šíleně mlsná! 

Hlavu vzhůru!

Dnes jsem málem propadla smutku kolik učení nemám a co všechno bych měla ještě stihnout, abych si mohla alespoň z části užít zítřek jako část víkendu. Potom jsem se smířila s tím, že to bude prošprtaná sobota. Opakuju si, že miluju školu. A maturitu z biologie, písemky z fyziky a z chemie. Vždyť za chvíli už nebudou a všechno bude jiné. Tak si ten poslední rok přece pořádně užiju, ne?

A pak jsem si ještě vzpomněla, že štěstí člověka spočívá v něm samém. 

To rozhodnutí je na každém z nás. 

Tak jsem se na chvíli zastavila a řekla jsem si, že budu veselá a budu to všechno brát s nadhledem. 

A začala jsem sčítat svá požehnání.

A najednou jsem se cítila úplně šťastná.

Rozhodla jsem se taková být.

Krásný pátek a hlavně - buďte veselí a hlavu vzhůru ať se děje cokoliv!